Blog

Jde-li rybář k vodě, aby se tam oddal činnosti, jež je právě s jeho hobby neodmyslitelně spjata, nejednou se se svým oblečením vůbec nepáře. Čímž nemám pochopitelně na mysli, že by si snad měl rozpárat kvůli rybám kalhoty, to ne; to párání myslím v tom smyslu, že se nad volbou toho pravého oděvu nijak extra nerozmýšlí. Zejména jde-li o venkovana, který to má k rybníku jenom pár kroků a nikdo ho tam neroznese po vsi jenom za to, že na sobě měl venku špinavé montérky nebo dokonce tepláky.

Protože kdo by si také bral na ryby sako s kravatou nebo dokonce frak, že? Takový rybář přece někde u vody usedne na zem, kámen, trám nebo jiné místo, na němž se dá sice posedět, rozhodně však ne v gala, a pak aby to v nejlepším případě běžel prát. Rybář cestou k vodě nejednou proleze kdejakým křovím, o které by si mohl své oblečení potrhat, a pokud už k tomu má dojít, je nejlepší, když úhony doznají jen nějaké staré hadry. Takový rybář nabodne na háček nástrahu, nahodí a otře si ruce o kalhoty, a úplně stejně si počíná i následně ve chvíli, kdy z téhož háčku sundá slizkou rybu, čímž by si společenský oblek ušpinil a tento by byl nadlouho nepříjemně cítit rybinou.

Na to je prostě nějakého lepšího oblečení škoda. A je nasnadě, že máte do značné míry i pravdu. Což ale nemusí nezbytně znamenat, že by měl být rybář jako nějaký hastroš, jako strašák do zelí.
Protože i pro rybáře existuje .
Že je takové speciální oblečení pro rybáře zbytečnost? Že ať se ten který rybář obleče, jak chce, na ryby tím na rozdíl od ženských nezapůsobí? A že kdyby měl na sobě něco extra, mohl by vám, své drahé polovičce, namísto rybolovu utéct za jinou? Minimálně ve dvou z těchto tří bodů jde o omyl. Zbytečnost to není a skutečný rybář neuteče od vody za cizí ženskou, ani kdyby čert na koze jezdil. A jenom to, zda a jak působí na ryby móda, by mohlo být sporné.

A co že k takovému oblečení pro pravého a nefalšovaného elegantního rybáře patří? Samozřejmě v první řadě pláštěnka a gumovky, díky čemuž tento nepřijde domů promočený deštěm na kost, díky tomu se může brodit i ve vcelku hluboké vodě a přitom být neustále v suchu.
Jistě, dámy z lepší společnosti namítnou, že toto není žádné slušné oblečení, že je to jenom trocha gumy, pod níž se dají skrýt klidně i prošoupané kalhoty, děravé ponožky nebo stará špinavá košile, ale ty jde uchlácholit aspoň tím, že jde o kvalitní věci za rozumnou cenu, které má ocenit rybář a nikoliv nějaký ten umělecký kritik. Protože v tomhle se dotyčný jistě nechystá na slavný ples či koncert klasické hudby, ale vážně jenom k vodě.

Kde musí být jeho oblečení v první řadě funkční a až v řadě druhé i alespoň relativně šik. Protože na elegantní oblečení rybář neloví. Poslední, co na sako s kravatou ulovil, byla nejspíše jeho manželka.

Jde-li rybář k vodě, aby se tam oddal činnosti, jež je právě s jeho hobby neodmyslitelně spjata, nejednou se se svým oblečením vůbec nepáře. Čímž nemám pochopitelně na mysli, že by si snad měl rozpárat kvůli rybám kalhoty, to ne; to párání myslím v tom smyslu, že se nad volbou toho pravého oděvu nijak extra nerozmýšlí. Zejména jde-li o venkovana, který to má k rybníku jenom pár kroků a nikdo ho tam neroznese po vsi jenom za to, že na sobě měl venku špinavé montérky nebo dokonce tepláky.

Protože kdo by si také bral na ryby sako s kravatou nebo dokonce frak, že? Takový rybář přece někde u vody usedne na zem, kámen, trám nebo jiné místo, na němž se dá sice posedět, rozhodně však ne v gala, a pak aby to v nejlepším případě běžel prát. Rybář cestou k vodě nejednou proleze kdejakým křovím, o které by si mohl své oblečení potrhat, a pokud už k tomu má dojít, je nejlepší, když úhony doznají jen nějaké staré hadry. Takový rybář nabodne na háček nástrahu, nahodí a otře si ruce o kalhoty, a úplně stejně si počíná i následně ve chvíli, kdy z téhož háčku sundá slizkou rybu, čímž by si společenský oblek ušpinil a tento by byl nadlouho nepříjemně cítit rybinou.

Na to je prostě nějakého lepšího oblečení škoda. A je nasnadě, že máte do značné míry i pravdu. Což ale nemusí nezbytně znamenat, že by měl být rybář jako nějaký hastroš, jako strašák do zelí.
Protože i pro rybáře existuje .
Že je takové speciální oblečení pro rybáře zbytečnost? Že ať se ten který rybář obleče, jak chce, na ryby tím na rozdíl od ženských nezapůsobí? A že kdyby měl na sobě něco extra, mohl by vám, své drahé polovičce, namísto rybolovu utéct za jinou? Minimálně ve dvou z těchto tří bodů jde o omyl. Zbytečnost to není a skutečný rybář neuteče od vody za cizí ženskou, ani kdyby čert na koze jezdil. A jenom to, zda a jak působí na ryby móda, by mohlo být sporné.

A co že k takovému oblečení pro pravého a nefalšovaného elegantního rybáře patří? Samozřejmě v první řadě pláštěnka a gumovky, díky čemuž tento nepřijde domů promočený deštěm na kost, díky tomu se může brodit i ve vcelku hluboké vodě a přitom být neustále v suchu.
Jistě, dámy z lepší společnosti namítnou, že toto není žádné slušné oblečení, že je to jenom trocha gumy, pod níž se dají skrýt klidně i prošoupané kalhoty, děravé ponožky nebo stará špinavá košile, ale ty jde uchlácholit aspoň tím, že jde o kvalitní věci za rozumnou cenu, které má ocenit rybář a nikoliv nějaký ten umělecký kritik. Protože v tomhle se dotyčný jistě nechystá na slavný ples či koncert klasické hudby, ale vážně jenom k vodě.

Kde musí být jeho oblečení v první řadě funkční a až v řadě druhé i alespoň relativně šik. Protože na elegantní oblečení rybář neloví. Poslední, co na sako s kravatou ulovil, byla nejspíše jeho manželka.

Jde-li rybář k vodě, aby se tam oddal činnosti, jež je právě s jeho hobby neodmyslitelně spjata, nejednou se se svým oblečením vůbec nepáře. Čímž nemám pochopitelně na mysli, že by si snad měl rozpárat kvůli rybám kalhoty, to ne; to párání myslím v tom smyslu, že se nad volbou toho pravého oděvu nijak extra nerozmýšlí. Zejména jde-li o venkovana, který to má k rybníku jenom pár kroků a nikdo ho tam neroznese po vsi jenom za to, že na sobě měl venku špinavé montérky nebo dokonce tepláky.

Protože kdo by si také bral na ryby sako s kravatou nebo dokonce frak, že? Takový rybář přece někde u vody usedne na zem, kámen, trám nebo jiné místo, na němž se dá sice posedět, rozhodně však ne v gala, a pak aby to v nejlepším případě běžel prát. Rybář cestou k vodě nejednou proleze kdejakým křovím, o které by si mohl své oblečení potrhat, a pokud už k tomu má dojít, je nejlepší, když úhony doznají jen nějaké staré hadry. Takový rybář nabodne na háček nástrahu, nahodí a otře si ruce o kalhoty, a úplně stejně si počíná i následně ve chvíli, kdy z téhož háčku sundá slizkou rybu, čímž by si společenský oblek ušpinil a tento by byl nadlouho nepříjemně cítit rybinou.

Na to je prostě nějakého lepšího oblečení škoda. A je nasnadě, že máte do značné míry i pravdu. Což ale nemusí nezbytně znamenat, že by měl být rybář jako nějaký hastroš, jako strašák do zelí.
Protože i pro rybáře existuje .
Že je takové speciální oblečení pro rybáře zbytečnost? Že ať se ten který rybář obleče, jak chce, na ryby tím na rozdíl od ženských nezapůsobí? A že kdyby měl na sobě něco extra, mohl by vám, své drahé polovičce, namísto rybolovu utéct za jinou? Minimálně ve dvou z těchto tří bodů jde o omyl. Zbytečnost to není a skutečný rybář neuteče od vody za cizí ženskou, ani kdyby čert na koze jezdil. A jenom to, zda a jak působí na ryby móda, by mohlo být sporné.

A co že k takovému oblečení pro pravého a nefalšovaného elegantního rybáře patří? Samozřejmě v první řadě pláštěnka a gumovky, díky čemuž tento nepřijde domů promočený deštěm na kost, díky tomu se může brodit i ve vcelku hluboké vodě a přitom být neustále v suchu.
Jistě, dámy z lepší společnosti namítnou, že toto není žádné slušné oblečení, že je to jenom trocha gumy, pod níž se dají skrýt klidně i prošoupané kalhoty, děravé ponožky nebo stará špinavá košile, ale ty jde uchlácholit aspoň tím, že jde o kvalitní věci za rozumnou cenu, které má ocenit rybář a nikoliv nějaký ten umělecký kritik. Protože v tomhle se dotyčný jistě nechystá na slavný ples či koncert klasické hudby, ale vážně jenom k vodě.

Kde musí být jeho oblečení v první řadě funkční a až v řadě druhé i alespoň relativně šik. Protože na elegantní oblečení rybář neloví. Poslední, co na sako s kravatou ulovil, byla nejspíše jeho manželka.

Jde-li rybář k vodě, aby se tam oddal činnosti, jež je právě s jeho hobby neodmyslitelně spjata, nejednou se se svým oblečením vůbec nepáře. Čímž nemám pochopitelně na mysli, že by si snad měl rozpárat kvůli rybám kalhoty, to ne; to párání myslím v tom smyslu, že se nad volbou toho pravého oděvu nijak extra nerozmýšlí. Zejména jde-li o venkovana, který to má k rybníku jenom pár kroků a nikdo ho tam neroznese po vsi jenom za to, že na sobě měl venku špinavé montérky nebo dokonce tepláky.

Protože kdo by si také bral na ryby sako s kravatou nebo dokonce frak, že? Takový rybář přece někde u vody usedne na zem, kámen, trám nebo jiné místo, na němž se dá sice posedět, rozhodně však ne v gala, a pak aby to v nejlepším případě běžel prát. Rybář cestou k vodě nejednou proleze kdejakým křovím, o které by si mohl své oblečení potrhat, a pokud už k tomu má dojít, je nejlepší, když úhony doznají jen nějaké staré hadry. Takový rybář nabodne na háček nástrahu, nahodí a otře si ruce o kalhoty, a úplně stejně si počíná i následně ve chvíli, kdy z téhož háčku sundá slizkou rybu, čímž by si společenský oblek ušpinil a tento by byl nadlouho nepříjemně cítit rybinou.

Na to je prostě nějakého lepšího oblečení škoda. A je nasnadě, že máte do značné míry i pravdu. Což ale nemusí nezbytně znamenat, že by měl být rybář jako nějaký hastroš, jako strašák do zelí.
Protože i pro rybáře existuje .
Že je takové speciální oblečení pro rybáře zbytečnost? Že ať se ten který rybář obleče, jak chce, na ryby tím na rozdíl od ženských nezapůsobí? A že kdyby měl na sobě něco extra, mohl by vám, své drahé polovičce, namísto rybolovu utéct za jinou? Minimálně ve dvou z těchto tří bodů jde o omyl. Zbytečnost to není a skutečný rybář neuteče od vody za cizí ženskou, ani kdyby čert na koze jezdil. A jenom to, zda a jak působí na ryby móda, by mohlo být sporné.

A co že k takovému oblečení pro pravého a nefalšovaného elegantního rybáře patří? Samozřejmě v první řadě pláštěnka a gumovky, díky čemuž tento nepřijde domů promočený deštěm na kost, díky tomu se může brodit i ve vcelku hluboké vodě a přitom být neustále v suchu.
Jistě, dámy z lepší společnosti namítnou, že toto není žádné slušné oblečení, že je to jenom trocha gumy, pod níž se dají skrýt klidně i prošoupané kalhoty, děravé ponožky nebo stará špinavá košile, ale ty jde uchlácholit aspoň tím, že jde o kvalitní věci za rozumnou cenu, které má ocenit rybář a nikoliv nějaký ten umělecký kritik. Protože v tomhle se dotyčný jistě nechystá na slavný ples či koncert klasické hudby, ale vážně jenom k vodě.

Kde musí být jeho oblečení v první řadě funkční a až v řadě druhé i alespoň relativně šik. Protože na elegantní oblečení rybář neloví. Poslední, co na sako s kravatou ulovil, byla nejspíše jeho manželka.

Jde-li rybář k vodě, aby se tam oddal činnosti, jež je právě s jeho hobby neodmyslitelně spjata, nejednou se se svým oblečením vůbec nepáře. Čímž nemám pochopitelně na mysli, že by si snad měl rozpárat kvůli rybám kalhoty, to ne; to párání myslím v tom smyslu, že se nad volbou toho pravého oděvu nijak extra nerozmýšlí. Zejména jde-li o venkovana, který to má k rybníku jenom pár kroků a nikdo ho tam neroznese po vsi jenom za to, že na sobě měl venku špinavé montérky nebo dokonce tepláky.

Protože kdo by si také bral na ryby sako s kravatou nebo dokonce frak, že? Takový rybář přece někde u vody usedne na zem, kámen, trám nebo jiné místo, na němž se dá sice posedět, rozhodně však ne v gala, a pak aby to v nejlepším případě běžel prát. Rybář cestou k vodě nejednou proleze kdejakým křovím, o které by si mohl své oblečení potrhat, a pokud už k tomu má dojít, je nejlepší, když úhony doznají jen nějaké staré hadry. Takový rybář nabodne na háček nástrahu, nahodí a otře si ruce o kalhoty, a úplně stejně si počíná i následně ve chvíli, kdy z téhož háčku sundá slizkou rybu, čímž by si společenský oblek ušpinil a tento by byl nadlouho nepříjemně cítit rybinou.

Na to je prostě nějakého lepšího oblečení škoda. A je nasnadě, že máte do značné míry i pravdu. Což ale nemusí nezbytně znamenat, že by měl být rybář jako nějaký hastroš, jako strašák do zelí.
Protože i pro rybáře existuje .
Že je takové speciální oblečení pro rybáře zbytečnost? Že ať se ten který rybář obleče, jak chce, na ryby tím na rozdíl od ženských nezapůsobí? A že kdyby měl na sobě něco extra, mohl by vám, své drahé polovičce, namísto rybolovu utéct za jinou? Minimálně ve dvou z těchto tří bodů jde o omyl. Zbytečnost to není a skutečný rybář neuteče od vody za cizí ženskou, ani kdyby čert na koze jezdil. A jenom to, zda a jak působí na ryby móda, by mohlo být sporné.

A co že k takovému oblečení pro pravého a nefalšovaného elegantního rybáře patří? Samozřejmě v první řadě pláštěnka a gumovky, díky čemuž tento nepřijde domů promočený deštěm na kost, díky tomu se může brodit i ve vcelku hluboké vodě a přitom být neustále v suchu.
Jistě, dámy z lepší společnosti namítnou, že toto není žádné slušné oblečení, že je to jenom trocha gumy, pod níž se dají skrýt klidně i prošoupané kalhoty, děravé ponožky nebo stará špinavá košile, ale ty jde uchlácholit aspoň tím, že jde o kvalitní věci za rozumnou cenu, které má ocenit rybář a nikoliv nějaký ten umělecký kritik. Protože v tomhle se dotyčný jistě nechystá na slavný ples či koncert klasické hudby, ale vážně jenom k vodě.

Kde musí být jeho oblečení v první řadě funkční a až v řadě druhé i alespoň relativně šik. Protože na elegantní oblečení rybář neloví. Poslední, co na sako s kravatou ulovil, byla nejspíše jeho manželka.

Jde-li rybář k vodě, aby se tam oddal činnosti, jež je právě s jeho hobby neodmyslitelně spjata, nejednou se se svým oblečením vůbec nepáře. Čímž nemám pochopitelně na mysli, že by si snad měl rozpárat kvůli rybám kalhoty, to ne; to párání myslím v tom smyslu, že se nad volbou toho pravého oděvu nijak extra nerozmýšlí. Zejména jde-li o venkovana, který to má k rybníku jenom pár kroků a nikdo ho tam neroznese po vsi jenom za to, že na sobě měl venku špinavé montérky nebo dokonce tepláky.

Protože kdo by si také bral na ryby sako s kravatou nebo dokonce frak, že? Takový rybář přece někde u vody usedne na zem, kámen, trám nebo jiné místo, na němž se dá sice posedět, rozhodně však ne v gala, a pak aby to v nejlepším případě běžel prát. Rybář cestou k vodě nejednou proleze kdejakým křovím, o které by si mohl své oblečení potrhat, a pokud už k tomu má dojít, je nejlepší, když úhony doznají jen nějaké staré hadry. Takový rybář nabodne na háček nástrahu, nahodí a otře si ruce o kalhoty, a úplně stejně si počíná i následně ve chvíli, kdy z téhož háčku sundá slizkou rybu, čímž by si společenský oblek ušpinil a tento by byl nadlouho nepříjemně cítit rybinou.

Na to je prostě nějakého lepšího oblečení škoda. A je nasnadě, že máte do značné míry i pravdu. Což ale nemusí nezbytně znamenat, že by měl být rybář jako nějaký hastroš, jako strašák do zelí.
Protože i pro rybáře existuje .
Že je takové speciální oblečení pro rybáře zbytečnost? Že ať se ten který rybář obleče, jak chce, na ryby tím na rozdíl od ženských nezapůsobí? A že kdyby měl na sobě něco extra, mohl by vám, své drahé polovičce, namísto rybolovu utéct za jinou? Minimálně ve dvou z těchto tří bodů jde o omyl. Zbytečnost to není a skutečný rybář neuteče od vody za cizí ženskou, ani kdyby čert na koze jezdil. A jenom to, zda a jak působí na ryby móda, by mohlo být sporné.

A co že k takovému oblečení pro pravého a nefalšovaného elegantního rybáře patří? Samozřejmě v první řadě pláštěnka a gumovky, díky čemuž tento nepřijde domů promočený deštěm na kost, díky tomu se může brodit i ve vcelku hluboké vodě a přitom být neustále v suchu.
Jistě, dámy z lepší společnosti namítnou, že toto není žádné slušné oblečení, že je to jenom trocha gumy, pod níž se dají skrýt klidně i prošoupané kalhoty, děravé ponožky nebo stará špinavá košile, ale ty jde uchlácholit aspoň tím, že jde o kvalitní věci za rozumnou cenu, které má ocenit rybář a nikoliv nějaký ten umělecký kritik. Protože v tomhle se dotyčný jistě nechystá na slavný ples či koncert klasické hudby, ale vážně jenom k vodě.

Kde musí být jeho oblečení v první řadě funkční a až v řadě druhé i alespoň relativně šik. Protože na elegantní oblečení rybář neloví. Poslední, co na sako s kravatou ulovil, byla nejspíše jeho manželka.

Životními nástrahami si musí projít každý. Někomu je přáno a své dny prožije relativně v pohodě a bez zásadních karambolů. A někomu naopak osud staví do cesty jednu překážku za druhou a bohužel někdy i takové, se kterými nezbývá než se smířit. Dá se říci, že výhodu mají ti, kdo jsou od přírody naladěni na optimistickou notu, přeci jen se s nečekanými situacemi a ranami osudu vyrovnávají o něco snadněji než ti ostatní.

Jak se smířit s osudem?
Život není peříčko, a tak je třeba ho brát, stejně tak, že jednou je člověk dole a jednou nahoře. Asi tím nejhorším okamžikem, nejen pro daného jedince, ale i pro jeho okolí, je diagnostikování vážné nemoci.
Jak se vyrovnat s tím, že už třeba nebudete nikdy chodit? Naděje sice umírá poslední, ale i tak je důležité srovnat se s realitou a hlavně nerezignovat. Je to individuální a takovou situaci za vás nikdo jiný nerozhodne. Podpora okolí a nejbližších je samozřejmě nepostradatelná. Zlomový okamžik se už zpět vrátit nedá a vinit se ze svého špatného kroku také ničemu nepomůže.
Zbytečně se nevyčerpávejte otázkami „co by, kdyby“, veškeré své síly věnujte tomu, abyste pokud možno žili dál. Nezaobírejte se tím, jak jinak to mohlo být a kde vlastně došlo k pochybení. Zkuste být šťastni s tím, co máte. Sice ve svém okolí máte možnost vidět štěstí, které byste chtěli mít vy, ale srovnávat se s někým není zrovna to nejlepší. Potkávejte se s lidmi, kteří si prošli něčím podobným jako vy. Určitě vás to nakopne k tomu dobrému a navíc to pro vás bude silná motivace k tomu, jak se poprat s osudem a dát mu na frak, dokázat, že vás nezlomil a že jste pevní jako skála.

Neřešte předem modelovou situaci, která by eventuálně nastat mohla. Samozřejmě to nikdy vyloučit nelze, ale proč se zaobírat tím, co se vlastně ještě vůbec nestalo.
Osudu se prostě postavte čelem a buďte tvrdí sami k sobě. Překážky jsou tu proto, aby byly překonávány.

Životními nástrahami si musí projít každý. Někomu je přáno a své dny prožije relativně v pohodě a bez zásadních karambolů. A někomu naopak osud staví do cesty jednu překážku za druhou a bohužel někdy i takové, se kterými nezbývá než se smířit. Dá se říci, že výhodu mají ti, kdo jsou od přírody naladěni na optimistickou notu, přeci jen se s nečekanými situacemi a ranami osudu vyrovnávají o něco snadněji než ti ostatní.

Jak se smířit s osudem?
Život není peříčko, a tak je třeba ho brát, stejně tak, že jednou je člověk dole a jednou nahoře. Asi tím nejhorším okamžikem, nejen pro daného jedince, ale i pro jeho okolí, je diagnostikování vážné nemoci.
Jak se vyrovnat s tím, že už třeba nebudete nikdy chodit? Naděje sice umírá poslední, ale i tak je důležité srovnat se s realitou a hlavně nerezignovat. Je to individuální a takovou situaci za vás nikdo jiný nerozhodne. Podpora okolí a nejbližších je samozřejmě nepostradatelná. Zlomový okamžik se už zpět vrátit nedá a vinit se ze svého špatného kroku také ničemu nepomůže.
Zbytečně se nevyčerpávejte otázkami „co by, kdyby“, veškeré své síly věnujte tomu, abyste pokud možno žili dál. Nezaobírejte se tím, jak jinak to mohlo být a kde vlastně došlo k pochybení. Zkuste být šťastni s tím, co máte. Sice ve svém okolí máte možnost vidět štěstí, které byste chtěli mít vy, ale srovnávat se s někým není zrovna to nejlepší. Potkávejte se s lidmi, kteří si prošli něčím podobným jako vy. Určitě vás to nakopne k tomu dobrému a navíc to pro vás bude silná motivace k tomu, jak se poprat s osudem a dát mu na frak, dokázat, že vás nezlomil a že jste pevní jako skála.

Neřešte předem modelovou situaci, která by eventuálně nastat mohla. Samozřejmě to nikdy vyloučit nelze, ale proč se zaobírat tím, co se vlastně ještě vůbec nestalo.
Osudu se prostě postavte čelem a buďte tvrdí sami k sobě. Překážky jsou tu proto, aby byly překonávány.

Životními nástrahami si musí projít každý. Někomu je přáno a své dny prožije relativně v pohodě a bez zásadních karambolů. A někomu naopak osud staví do cesty jednu překážku za druhou a bohužel někdy i takové, se kterými nezbývá než se smířit. Dá se říci, že výhodu mají ti, kdo jsou od přírody naladěni na optimistickou notu, přeci jen se s nečekanými situacemi a ranami osudu vyrovnávají o něco snadněji než ti ostatní.

Jak se smířit s osudem?
Život není peříčko, a tak je třeba ho brát, stejně tak, že jednou je člověk dole a jednou nahoře. Asi tím nejhorším okamžikem, nejen pro daného jedince, ale i pro jeho okolí, je diagnostikování vážné nemoci.
Jak se vyrovnat s tím, že už třeba nebudete nikdy chodit? Naděje sice umírá poslední, ale i tak je důležité srovnat se s realitou a hlavně nerezignovat. Je to individuální a takovou situaci za vás nikdo jiný nerozhodne. Podpora okolí a nejbližších je samozřejmě nepostradatelná. Zlomový okamžik se už zpět vrátit nedá a vinit se ze svého špatného kroku také ničemu nepomůže.
Zbytečně se nevyčerpávejte otázkami „co by, kdyby“, veškeré své síly věnujte tomu, abyste pokud možno žili dál. Nezaobírejte se tím, jak jinak to mohlo být a kde vlastně došlo k pochybení. Zkuste být šťastni s tím, co máte. Sice ve svém okolí máte možnost vidět štěstí, které byste chtěli mít vy, ale srovnávat se s někým není zrovna to nejlepší. Potkávejte se s lidmi, kteří si prošli něčím podobným jako vy. Určitě vás to nakopne k tomu dobrému a navíc to pro vás bude silná motivace k tomu, jak se poprat s osudem a dát mu na frak, dokázat, že vás nezlomil a že jste pevní jako skála.

Neřešte předem modelovou situaci, která by eventuálně nastat mohla. Samozřejmě to nikdy vyloučit nelze, ale proč se zaobírat tím, co se vlastně ještě vůbec nestalo.
Osudu se prostě postavte čelem a buďte tvrdí sami k sobě. Překážky jsou tu proto, aby byly překonávány.

Životními nástrahami si musí projít každý. Někomu je přáno a své dny prožije relativně v pohodě a bez zásadních karambolů. A někomu naopak osud staví do cesty jednu překážku za druhou a bohužel někdy i takové, se kterými nezbývá než se smířit. Dá se říci, že výhodu mají ti, kdo jsou od přírody naladěni na optimistickou notu, přeci jen se s nečekanými situacemi a ranami osudu vyrovnávají o něco snadněji než ti ostatní.

Jak se smířit s osudem?
Život není peříčko, a tak je třeba ho brát, stejně tak, že jednou je člověk dole a jednou nahoře. Asi tím nejhorším okamžikem, nejen pro daného jedince, ale i pro jeho okolí, je diagnostikování vážné nemoci.
Jak se vyrovnat s tím, že už třeba nebudete nikdy chodit? Naděje sice umírá poslední, ale i tak je důležité srovnat se s realitou a hlavně nerezignovat. Je to individuální a takovou situaci za vás nikdo jiný nerozhodne. Podpora okolí a nejbližších je samozřejmě nepostradatelná. Zlomový okamžik se už zpět vrátit nedá a vinit se ze svého špatného kroku také ničemu nepomůže.
Zbytečně se nevyčerpávejte otázkami „co by, kdyby“, veškeré své síly věnujte tomu, abyste pokud možno žili dál. Nezaobírejte se tím, jak jinak to mohlo být a kde vlastně došlo k pochybení. Zkuste být šťastni s tím, co máte. Sice ve svém okolí máte možnost vidět štěstí, které byste chtěli mít vy, ale srovnávat se s někým není zrovna to nejlepší. Potkávejte se s lidmi, kteří si prošli něčím podobným jako vy. Určitě vás to nakopne k tomu dobrému a navíc to pro vás bude silná motivace k tomu, jak se poprat s osudem a dát mu na frak, dokázat, že vás nezlomil a že jste pevní jako skála.

Neřešte předem modelovou situaci, která by eventuálně nastat mohla. Samozřejmě to nikdy vyloučit nelze, ale proč se zaobírat tím, co se vlastně ještě vůbec nestalo.
Osudu se prostě postavte čelem a buďte tvrdí sami k sobě. Překážky jsou tu proto, aby byly překonávány.